Problémy eurozóny pokračují. Řecko se potýká se stávkami a chaosem, Španělsko, Portugalsko a Itálie se na podobnou situaci preventivně připravují. V Německu a ve Francii sílí hlasy, že je třeba euro opustit a vrátit se k národním měnám. Státy eurozóny hledají zdroje, jak udržet topící se euro nad hladinou. Mezinárodní měnový fond půjčuje Řecku astronomickou sumu 110 miliard, což je více, než než MMF půjčil dosud půjčil všem zemím planety dohromady…

Kamenem úrazu jsou dvě základní fakta: Euro není, jako ostatně i další světové měny, naprosto ničím kryté. Za dnešními penězi již dávno nestojí cihly zlata a stříbra v trezorech centrálních bank. Peníze jsou jen potištěné papírky. Euro, koruna, dolar – všechny měny stojí na vratké důvěře, že tyto peníze mají nějakou hodnotu a bude je vždy možno směnit za zboží. Stačí se ostatně podívat na libovolnou bankovku – nikde ani slovo o tom, čím je bankovka krytá.

Druhým zásadním problémem pro další existenci nekryté měny je manipulace dat politiky, uplácení voličů nesplnitelnými sliby a bezbřehé mrhání veřejnými prostředky.
Podle maastrichtských dohod z roku 1992 nesmí roční deficit státního rozpočtu překročit 3% hrubého národního produktu. Toto pravidlo však nedodrželi nejen Řekové, maastrichtská kritéria porušilo bez skrupulí i Německo a Francie. Politikové se nechtěli vzdát svého snu o jednotné měně, a proto obětovali zdraví ekonomiky států svým osobním ambicím. Kritickou situaci eskalovalo uplácení voličů dotacemi, podporami, subvencemi a sociálními výhodami, což vedlo a vede ke stále děsivějšímu zadlužování států. Málokdo z politiků byl ovšem ochoten připustit, že Evropa zaostává v reálné ekonomice, že nedokáže čelit ekonomickému tlaku Číny i dalších nových dravých ekonomik. Nikdo z politiků nesebral odvahu přiznat, že Evropa stárne. Imigrační politika zemí eurozóny byla v rámci „politické korektnosti“ natolik bezzubá, že se místo přílivu kvalifikovaných odborníků objevil příval nových příjemců sociálních podpor.

V této situaci Evropská unie řešila ekonomický a demografický propad novým přerozdělováním, dalšími dotacemi a subvencemi, novými daňovými zátěžemi ekonomicky aktivního obyvatelstva. Politikové se přestali ohlížet na nutnost šetrného hospodaření a schvalovali (a bohužel stále schvalují) hlubší a hlubší zadlužování.

Finanční trhy zareagovaly největším propadem v historii, během několika dní se „vypařil“ bilion dolarů. Trh řeckých dluhopisů se téměř zhroutil. Raketovým růstem reagovaly ceny zlata a stříbra, na světovém trhu je akutní nedostatek stříbrných mincí i zlatých slitků menších hmotností. To signalizuje, že investoři i obyčejní občané se začínají obávat o své úspory a rychle převádějí své papírové peníze na investiční stříbro a investiční zlato.

Jaké jsou vyhlídky do budoucnosti? Bohužel, neveselé. Evropské státy jsou enormně zadlužené a není naděje, že by se tento stav zlepšil. Alarmují je skutečnost, že některé státy, například Slovenská republika, si na půjčku Řecku musejí samy vypůjčit. Dluhové břemeno se proto dále zvětšuje. Šíří se úvahy o postupném opuštění evropské měny a návratu k národním měnám. Takové řešení ovšem bude neméně bolestné. Evropa si bude muset utáhnout opasky, o tom není sporu. Otázkou však je, zdali už není příliš pozdě.